Historie mlýna za Martinků
Prvním majitelem mlýna z rodu Martinků byl František narozený 4.10.1846 ve statku č.p.36 ve Sněžném v Orlických horách.
Mlýn pro něj koupil jeho otec Jan od Josefa Doležala někdy kolem roku 1867. Má se za to, že Josef Doležal mlýn prodal, protože jeho rodinu, jako mnoho jiných rodin tragicky zasáhla Prusko – Rakouská válka v roce 1866 u Hradce Králové. Možná že zde přišel o syna.
Ale ani pro Františka nebyl život na Podhradě snadný. Dokonce se mlýnu začalo, vzhledem k událostem, které budou dále popsány, říkat “Prokletý”.
Ale po pořádku. Jednou František při lovu v lese postřelil jednu ženu. Ta na následky zranění zemřela a lidé začali další události nazývat Božím trestem.
První Františkova žena pocházela ze Suchovršic u Úpice, ale její jméno neznáme. Tato žena mu dala dceru Hermínu. Záhy po narození Hermíny však zemřela. Malá Hermína byla po matčině smrti vychovávána u své babičky v Suchovršicích.
Když se František podruhé oženil, tak si vzal Marii Prostředníkovou z Habřiny.
Františkovi bylo 32 let a jeho nové ženě pouhých 16 let ! Marie si na Podhrad přivedla i svou matku Annu Prostředníkovou, které bylo 41 let a byla tedy pouze o 9 let starší než František.
V roce 1879, když bylo Marii 17 let porodila Františkovi syna Jaroslava. Čtyři roky později v roce 1883 přišel ze Sněžného na Podhrad Antonín – Františkův o 21 let mladší bratr. Přišel k o generaci staršímu bratrovi do učení.
V roce 1886 se Marii narodila dcera Aninka. Marii bylo 24 let a otci Františkovi 40 let.
Na obrázku, který je asi z roku 1896 vidíte pravděpodobně: muž v tmavém obleku František po jeho levé ruce Anna Prostředníková vedle ní Marie Františkova druhá žena. Párek pod stromem nejspíše Hermína a Těmín – syn továrníka Těmína z Úpice, nebo jiný z jejich nápadníků. Malý hoch pod stromem možná syn Jaroslav I.
Touto fotografií také končí období štěstí a klidu na Podhradě a začíná sled dalších tragických událostí, které postihli Františka.
Dříve než se pustíme do popisování oněch neblahých událostí, si ještě jednou prohlédněte fotografii. Je na ní dobře patrné jak byl Podhrad v té době vystavěný. Bílá budova v levé části je postavena do tvaru L a byly v ní chlévy, maštale, kolny a obytná část vejminku s jedním pokojem v patře. Tato budova byla právě dokončenou novostavbou a vystavěl ji František. Od té doby se tam říklalo “V novém”. Také si povšimněte, že kolna přistavěná k mlýnu byla vyšší než stará stodola.
Ale teď už k dalším událostem na Podhradě. Další ranou, která Františka postihla v roce 1888 byla smrt jeho druhé ženy Marie, které bylo pouhých 26 let, Františkovi 42 a její matce Anně 51 let.
Další tragedie se stala 1.9.1890 pravděpodobně se vdávala Hermína, dcera Františka z prvního manželství za Těmína. Když strojili malou Aninku za družičku, tak se na ní při kulmování vlasů vzňali šaty tak, že uhořela.
Antonín, když se u bratra vyučil tak dělal na Podhradě mlynářského. Tam také poznal Annu Všetečkovou, která na Podhradě sloužila jak děvečka. Přivedl ji do požehnaného stavu, takže musela být svatba, bylo to v roce 1896. Po svatbě jim František pomohl otevřít v Habřině krupařství, kde se prodávali výrobky ze mlejna. 8.5.1897 se jim narodil syn kterému dali jméno Jaroslav toho jména II.
V dalších letech se jim narodili ještě dvě dcery Anna a Marie.
Další rána postihla Františka 3.11.1903, když jeho syn Jaroslav byl na zábavě v přespolní vesnici, tak tam došlo k pranici, takže musel utíkat, uřícený skočil do vlaku a koukal z okna. Silně nastydnul dostal zápal plic a ve svých 24 letech zemřel. Jeho otci bylo 57 let a zůstal na Podhradě sám se svou tchýní Prostředníkovou. Rozhodl se proto, že prodá mlýn svému bratrovi Antonínovi s podmínkou, že se o něj ve stáří postarají. Stará Prostřeníková se přestěhovala se svou služkou do patra na vejminku v novém.
Svým vnoučatům Annince a Jaroslavovi nechala vystavět u cesty k Podhradu pískovcový křížek s deskou na jejich památku, který tam dodnes stojí.
Antonín nikdy neprozradil kolik bratrovi za Podhrad dal, měl asi řádné dluhy. Ale ten rok co měl zaplatit to vypadalo, že bude muset prodat pole u Hustířan. Byla na něm však taková úroda jetelového semínka, že dluhy zaplatila.
S Annou Martínkovou byla na Podhradě i její sestra, později s manželem Hubkou, který dělal ve mlýně kočího. Hubkovi si později koupili dům v Hustířanech.
František žil na Podhradě od příchodu Anntonína a Anny ještě tři roky. Zemřel 1.2.1906 ve svých 60. letech. Jeho tchýně Anna Prostředníková ho přežila ještě o 9 let, na Podhradě žila se svou služkou a jinak vlastně mezi cizími lidmi. Byla velmi silná a ke konci života už nemohla chodit. Martínkovi na ni žehrali, protože byla lakomá. Před tím, než zemřela tak ji příbuzní přestěhovali do Habřiny. Po její smrti ji dali v rakvi na jednu noc do stodoly. Té noci byla hrozná bouřka a do stodoly uhodil blesk. Hodně se o tom mluvilo, že Pán Bůh potrestal bábu za lakotu.
Antonín na Podhradě vystavěl další hospodářskou budovu, ve které byly další chlévy, kolny a garáž. Celá usedlost se tak uzavřela od jihu.
Jaroslav II se sice narodil v Habřině, ale celý svůj život prožil na Podhradě. Obecnou školu vychodil v Hustířanech a měšťanku ve Smiřicích. Řemeslu se vyučil na Podhradě u svého otce Antonína v letech 1911 až 1914, jak dokumentuje nádherně vyvedený “Výučný list” na následujícím obrázku.
První ze tří dětí Antonína a Anny odešla z Podhradu Anna. Provdala se za Petrlíka, obchodníka s koloniálním zbožím do Prahy. Druhá se vdávala Marie za Pekárka, správce Etrichovy textilní továrny v Jaroměři.
Pak se ženil r.1927 Jaroslav, a vzal si Josefu Vyravskou z Černožic.
V tom roce také převzal hospodaření na Podhradě od svého otce Antonína.
V roce 1927 se také narodil jejich syn Jaroslav, toho jména třetí. O několik roků později se jim narodila ještě dcera Miluška.
Antonín s Annou se přestěhovali do vejminku “V novém”. Josefa Vyravská také přinesla na Podhrad nemalé věno, které se použilo z části na vyplacení sester a hlavně na rekonstrukci mlýna. Tu Jaroslav započal na jaře v roce 1933.
Mlýn byl kompletně vyprojektován a přestavěn firmou Josef Prokop a synové z Pardubic.
Původní dvoupatrová budova vlastního mlýna byla zvednuta o další patro, ve kterém byla moderní čístírna a sýpky pro zásyp. Mlýn byl koncipován jako poloautomat a jeho vybavení je vidět na následujícím řezu z projektu přestavby mlýna.
Velmi se zlepšila kvalita mlynářských výrobků, které se vozily do dalekého okolí.
Na přání své manželky Josefy, Jaroslav rozšířil dolní byt přístavbou, ve které byly zřízeny parádní pokoj s jídelnou a ložnice.
Jaroslav také přestavěl starou stodolu podstatně ji zvětšil, osadil novými vraty a zakryl novou střechou.
Stejně jako v první, tak i druhé světové válce byl mlýn díky své poloze a svému hospodářskému zázemí útočištěm před bídou a hladem pro každého kdo přišel. Za druhé světové války se na Podhradě skrýval i anglický pilot, který utekl z transportu smrti. Jaroslav III. s ním chodil na půdu hrát karty a povídat. Jaroslav druhý, díky své mírné povaze, s lidmi z okolních vesnic velmi dobře vycházel. To zřejmě i rozhodlo, že přežil nejen válku, ale i období kolektivizace, které v sousední Habřině probíhalo dost bouřlivě. Jediným vážnějším excesem, který se proti Martinkovým v té době udál bylo, že revolucionáři z Habřiny uřezali sloupy telefonního vedení k Podhradu, jako panskou vymoženost.
Jaroslavovi se podařilo díky tomu, že měl na katastru obce Hustířany více pozemků, dostat do JZD Hustířany místo do Habřiny, kam s mlýnem patřil.
V roce 1951 byl mlýn převeden jako záložní a Jaroslav se stal skladníkem družstva. Pak byly na Podhrad umístěny do všech chlévů prasata asi 300 kusů a Jaroslav a Josefa je až do svého důchdu, jako členové družstva, krmili. Paradoxně díky únorovému převratu si mohl Jaroslav III. vzít Miladu Hakovou z Velehrádku a nestat se mlynářem a zemědělcem, jak si jeho otec představoval. Také se dostal ke svému zamilovanému volantu v ČSAD, kde pak celý život pracoval. Tím však na Podhradě vypadla celá jedna generace, družstvo do oprav neivestovalo ani korunu a Jaroslav II. ze svého platu člena družstva neměl na nutné opravy. Musel se pak celý zbytek svého života dívat na to, jak to co po léta budoval on a jeho předci nezadržitelně chátrá.
Když bylo jeho vnuku Jaroslavu IV. 19., let tak na něj převedli darem celou usedlost s mlýnem, v té době ještě v užívání JZD.
Jak vše pokračovalo je popsáno v kapitole “Něco o zatím posledních majitelích mlýna”.